Zamyslenia

31. červenec/ sv. Ignáce z Loyoly

„Ježíš přišel do svého domova a učil v jejich synagoze, takže (lidé) byli celí užaslí a ptali se: „Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky? Copak to není syn tesařův? Copak se jeho matka nejmenuje Maria a jeho příbuzní Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nežijí mezi námi všechny jeho příbuzné? Kde se tedy to všechno u něho vzalo?“ A pohoršovali se nad ním. Ale Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti a ve své rodině.“ A pro jejich nevěru tam neudělal mnoho zázraků.“

Mt 13,54-58

Zamyšlení:

Koho je jednodušší respektovat, poslouchat, milovat? Člověka, kterého denně potkávám, nebo někoho, s kým trávím jen pár dní v roce, …

Zřejmě se nespletu, když řeknu, že čím blíž nám někdo je,
tím bývá těžší odhlédnout od našich vzpomínek na situace, kde se rozčílil a něco
nám nespravedlivě vytknul, nebo když nedodržel daný slib. Tyto vzpomínky se pak
o to víc hlásí ke slovu v okamžicích, kdy ti druzí, nezatíženi
takovým poznáním všedních okamžiků života, nám známou osobu chválí, vyzdvihují.

Asi tak nějak patří k naší přirozenosti, že toužíme
po tom, aby důležité osoby byly svým způsobem tajemné, nevšední, nenormální. Ať
už jde o hlavu státu nebo papeže či světce. U osob, které pro nás jsou duchovní
autoritou to možná platí dvojnásob. Často nešetříme prostředky a čas, abychom vyslechli
a setkali se s poslední duchovní hvězdou. Náš kněz, rodiče, přátelé nám
totiž připadají tak nějak příliš obyčejní, než abychom se skrze jejich
přičinění mohli setkat s Bohem. Přestože často oceňujeme obyčejnost
svatých (měl rád pivo, uměla jezdit na kole…) stejně se neubráníme, abychom se hned
vzápětí neptali po nějakém zázraku, který ta či ten dotyčný provedli.

Nicméně když se zaposloucháme do rad obyčejných či velkých
učitelů a učitelek duchovního života, když se zaposloucháme do slov Písma,
zjistíme, že Hospodin jen málokdy používá velkolepých prostředků pro setkání s lidmi.
Nebo lépe: vstupuje se svou slávou do všedních okamžiků, ve kterých dotyčný či
dotyčná jsou právě přítomni. V tom, co prožívají, normálně dělají. Vezměme
si apoštoly. Naprostá většina odchází za Ježíšem od svého každodenního
zaměstnání. Zanechávají sítě, celní úřad. Jen pár z nich se s Ježíšem
potkává, když jsou v zástupu kolem Jana Křtitele. Neexistuje činnost, místo,
okamžik, který by se nemohl stát chvílí setkání s Bohem. Protože sám Bůh
se v Ježíši z Nazareta stal člověkem od vedle. Nám podobným ve všem
kromě hříchu, sobeckosti, která nás od Boha a druhých odděluje. Měl bych tedy
poopravit své tvrzení: neexistuje, kromě chvil, kdy se před ním schovávám,
zacpávám si uši.

Bůh se stal obyčejným chlapíkem v zapadlé vesnici.
Jasně nám tím ukázal, že nechce pronášet velkolepé řeči, používat dechberoucí efekty.
Chce nás potkat v těch chvílích, kdy jsme sami sebou – ať nás tato
představa těší nebo děsí. V těch chvílích totiž může být sám sebou také
on. Může nás uvádět do hloubky lásky, života. Záleží na nás, jestli mu budeme
chtít naslouchat i tehdy, nebo ho přehlídneme v očekávání něčeho
bombastického.

Aplikace: