31. červenec/ sv. Ignáce z Loyoly

„Ježíš přišel do svého domova a učil v jejich synagoze, takže (lidé) byli celí užaslí a ptali se: „Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky? Copak to není syn tesařův? Copak se jeho matka nejmenuje Maria a jeho příbuzní Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nežijí mezi námi všechny jeho příbuzné? Kde se tedy to všechno u něho vzalo?“ A pohoršovali se nad ním. Ale Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti a ve své rodině.“ A pro jejich nevěru tam neudělal mnoho zázraků.“

Mt 13,54-58

Zamyšlení:

Koho je jednodušší respektovat, poslouchat, milovat? Člověka, kterého denně potkávám, nebo někoho, s kým trávím jen pár dní v roce, …

Zřejmě se nespletu, když řeknu, že čím blíž nám někdo je, tím bývá těžší odhlédnout od našich vzpomínek na situace, kde se rozčílil a něco nám nespravedlivě vytknul, nebo když nedodržel daný slib. Tyto vzpomínky se pak o to víc hlásí ke slovu v okamžicích, kdy ti druzí, nezatíženi takovým poznáním všedních okamžiků života, nám známou osobu chválí, vyzdvihují.

Asi tak nějak patří k naší přirozenosti, že toužíme po tom, aby důležité osoby byly svým způsobem tajemné, nevšední, nenormální. Ať už jde o hlavu státu nebo papeže či světce. U osob, které pro nás jsou duchovní autoritou to možná platí dvojnásob. Často nešetříme prostředky a čas, abychom vyslechli a setkali se s poslední duchovní hvězdou. Náš kněz, rodiče, přátelé nám totiž připadají tak nějak příliš obyčejní, než abychom se skrze jejich přičinění mohli setkat s Bohem. Přestože často oceňujeme obyčejnost svatých (měl rád pivo, uměla jezdit na kole…) stejně se neubráníme, abychom se hned vzápětí neptali po nějakém zázraku, který ta či ten dotyčný provedli.

Nicméně když se zaposloucháme do rad obyčejných či velkých učitelů a učitelek duchovního života, když se zaposloucháme do slov Písma, zjistíme, že Hospodin jen málokdy používá velkolepých prostředků pro setkání s lidmi. Nebo lépe: vstupuje se svou slávou do všedních okamžiků, ve kterých dotyčný či dotyčná jsou právě přítomni. V tom, co prožívají, normálně dělají. Vezměme si apoštoly. Naprostá většina odchází za Ježíšem od svého každodenního zaměstnání. Zanechávají sítě, celní úřad. Jen pár z nich se s Ježíšem potkává, když jsou v zástupu kolem Jana Křtitele. Neexistuje činnost, místo, okamžik, který by se nemohl stát chvílí setkání s Bohem. Protože sám Bůh se v Ježíši z Nazareta stal člověkem od vedle. Nám podobným ve všem kromě hříchu, sobeckosti, která nás od Boha a druhých odděluje. Měl bych tedy poopravit své tvrzení: neexistuje, kromě chvil, kdy se před ním schovávám, zacpávám si uši.

Bůh se stal obyčejným chlapíkem v zapadlé vesnici. Jasně nám tím ukázal, že nechce pronášet velkolepé řeči, používat dechberoucí efekty. Chce nás potkat v těch chvílích, kdy jsme sami sebou – ať nás tato představa těší nebo děsí. V těch chvílích totiž může být sám sebou také on. Může nás uvádět do hloubky lásky, života. Záleží na nás, jestli mu budeme chtít naslouchat i tehdy, nebo ho přehlídneme v očekávání něčeho bombastického.

Aplikace:

1/ Jsem ochotný připustit, že Bůh ke mě mluví i skrze mé nejbližší?

2/ Jak bych mohl zlepšit svou schopnost naslouchat lidem ve svém okolí?

František

kněz, 29 rokov



Prihláste sa na automatický odber zamyslení. Vždy, keď vyjde nové zamyslenie, upozorníme vás naň emailom.

Copyright © 2017 Spoločnosť Božieho Slova.
Všetky práva vyhradené.
Prihlásenie