Zamyslenia

ZAMYŠLENÍ NA ČTVRTEK 31. TÝDNE V LITURGICKÉM MEZIDOBÍ

Slova svatého evangelia podle Lukáše:
„Přicházeli k němu samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé zákona mezi sebou reptali: Přijímá hříšníky a jí s nimi! Pověděl jim tedy toto podobenství: Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ´Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci!´ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devět a devadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: ´Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila!´ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“

Lk 15, 1 – 10

Zamyšlení:

Evangelista Božího milosrdenství dnes přináší dvě podobenství o Ježíši, která nám přibližují jeho božský postoj vůči těm hříšníkům, vracejícím se na správnou cestu. S lidsky podanou radostí zjevuje Boží dobrotu, která se těší z návratu domů těch, kteří se vzdálili kvůli hříchu. Je to jako návrat do Otcova domu, neboť, jak píše svatý Jan, “Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil; ale aby svět skrze něj mohl být spasen” (Jan 3,17), a učinil to, když přivítal ty, kteří s plnou důvěrou “hledali Ježíšovu společnost (…), aby ho slyšeli” (Lk 15,1)

Farizeové věřili, že sami
jsou tak spravedliví a cítili, že nepotřebují žádného lékaře. Právě pro ně,
říká evangelista, je toto podobenství.

Pokud se cítíme duchovně nemocní, Ježíš nám bude nablízku, sklánět se k nám a bude šťastný, když k němu půjdeme. Ale pokud si budeme myslet, podobně jako pyšní farizeové, že nepotřebujeme prosit, a to ani o odpuštění, pak nedojdeme uzdravení. Pokaždé, když se modlíme Otčenáš, měli bychom cítit, že jsme hříšní a vážně prosit Boha: odpusť nám naše hříchy. Naše dluhy v lásce. Naši pýchu a pocit soběstačnosti. Touhu po nezávislosti na Tobě, Pane! Musíme si vypěstovat účinnou pokoru a vděčnost za milosrdný dar, kterým je svátost smíření. Svatý Augustin nám říká, že Kvůli této neřesti, vůli tomuto velkému hříchu pýchy přišel pokorný Bůh. Tato příčina, tento veliký hřích, tato hrozná choroba duší přivedla všemohoucího lékaře z nebe dolů, a to až k podobě sluhy, který trpěl urážky, visel na dřevě, aby se pro spásné uzdravení tímto úžasným lékem nádor naduté pýchy vyléčil.

Dodejme dále, že lekce, kterou Ježíš dává farizeům, je také příkladem pro nás všechny; nemůžeme hříšníky odsoudit nebo opomíjet. Pán chce, abychom je milovali tak, jako on miloval nás (srov. Jan 13,34), a musíme se modlit a dávat dobrý příklad, abychom ztraceným ovcím ukázali cestu domů nebo abychom ztracenou minci znovu s nimi našli.