Zamyslenia

ZAMYŠLENÍ NA ČTVRTEK 4. POSTNÍHO TÝDNE

Evangelium:

Slova svatého evangelia podle Jana

Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není právoplatné. Někdo jiný je to, kdo svědčí o mně, a vím, že svědectví, které o mně vydává, je právoplatné. Vy jste poslali k Janovi a on vydal svědectví pravdě. Já však nepřijímám svědectví od člověka, ale toto říkám, abyste byli spaseni. Jan byl lampa hořící a svítící, a vám se zachtělo jen na chvíli radovat se z jejího světla. Já však mám svědectví větší než Janovo: totiž skutky, které mi dal Otec, abych je vykonal. Právě ty skutky, které konám, svědčí pro mne, že mě Otec poslal. A sám Otec, který mě poslal, vydal o mně svědectví. Nikdy jste neslyšeli jeho hlas, nikdy jste neviděli jeho tvář a jeho slovo ve vás nezůstává, protože nevěříte tomu, koho on poslal. Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život ‒ a právě Písma svědčí o mně; ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Slávu od lidí nepřijímám. Ale vás znám: nemáte v sobě Boží lásku. Já jsem přišel ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mě. Přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho přijmete. Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha? Nemyslete si, že já na vás budu u Otce žalovat. Vaším žalobcem je Mojžíš, na kterého vy spoléháte. Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li však tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“ (Jn 5, 31-47)

Zamyšlení:

Dnes nás evangelium učí, jak Ježíš čelí následující námitce a
používá poučení ze Starého Zákona, kde se v knize Deuteronomium říká: „Proti
nikomu nevystoupí pouze jediný svědek v jakémkoli zločinu a v jakémkoli
provinění; při jakémkoli hříchu, jehož se dopustil, bude vynesen rozsudek podle
výpovědi dvou nebo tří svědků.“ Ježíš tedy ve prospěch svému svědectví zve
k dosvědčení také svědectví Jana Křtitele, svědectví Otce – projeveného
prostřednictvím skutků, které učinil – a nakonec svědectví Písma. Ježíš Kristus
vyčítá těm, kteří mu naslouchají, tři překážky, které jim brání, aby ho přijali
jako Mesiáše: nedostatek lásky k Bohu; nedostatek čestných úmyslů – hledají
pouze lidskou slávu -, a že při výkladu Písma mají na srdci své vlastní zájmy.
Náš svatý otec papež Jan Pavel II. napsal: „Ke kontemplaci Kristovy tváře se
dostanete pouze nasloucháním v Duchu Otcově hlasu, protože nikdo nezná Syna
kromě Otce (srov. Mt 11,27). Je proto zapotřebí zjevení od Všemohoucího.“

Proto musíme mít na paměti, že k tomu, abychom prohlásili Ježíše Krista za pravého Božího Syna, navrhované vnější důkazy nestačí; je to poctivost vůle, která je zde velmi důležitá, to znamená naše vnitřní, dobrá morální dispozice. V této postní době prostřednictvím skutků pokání, které usnadňují naši vnitřní obnovu, dosáhneme lepší dispozice kontemplovat Kristovu pravou tvář.