ZAMYŠLENÍ NA SOBOTU 8. TÝDNE V LITURGICKÉM MEZIDOBÍ

Evangelium:

Ježíš a jeho učedníci přišli znovu do Jeruzaléma. A jak šel chrámem, přistoupili k němu velekněží, učitelé Zákona a starší s otázkou: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc, abys to dělal?“ Ježíš jim odpověděl: „Zeptám se vás na jednu věc. Odpovězte mi, a já vám řeknu, jakou mocí dělám tyto věci. Byl Janův křest z nebe, nebo od lidí? Odpovězte mi!“ Ale oni mezi sebou uvažovali: „Řekneme-li `z nebe‘, namítne: `Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Máme říci `od lidí‘? – to se báli lidu, protože všichni byli přesvědčeni, že Jan byl skutečně prorok. Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí tyto věci dělám.“  (Mk 11,27-33)

Podcast:

Zamyšlení:

Ježíš přichází do chrámu – do místa, kde by měl být doma. A přesto právě tam na něj čekají lidé, kteří ho nechtějí přijmout. Ne proto, že by nerozuměli. Ale proto, že by museli něco změnit. Ptají se ho: „Jakou mocí to děláš?“ Na první pohled je to správná otázka. Jenže není položena s otevřeným srdcem. Není to otázka hledající pravdu, ale otázka, která se chce pravdě vyhnout. Je to otázka, za kterou se skrývá strach – strach z toho, co by následovalo, kdyby uznali, že Ježíš jedná z Boha. A tady se evangelium dotýká i našeho života.

Kolikrát i my přicházíme k Bohu s otázkami, ale vlastně nechceme odpověď. Ne takovou, která by nás stála změnu. Chceme si ponechat svůj klid, své jistoty, svůj způsob života. A přitom tušíme, že kdybychom Ježíše opravdu pustili do svého života, něco by se muselo pohnout. Ježíš proto neodpovídá přímo. Položí otázku zpět: „Byl Janův křest z nebe, nebo od lidí?“ Ne proto, aby unikl, ale aby odhalil jejich srdce. Aby ukázal, že problém není v nedostatku důkazů, ale v nedostatku odvahy přijmout pravdu.

A oni se poradí – ne o tom, co je pravda, ale co se jim vyplatí říct. A nakonec odpoví: „Nevíme.“

To „nevíme“ není nevědomost. To je únik. Je to obrana před pravdou, která by bolela, ale zároveň by osvobodila. A možná právě tady se láme i náš vlastní příběh víry. Víra totiž nezačíná tím, že máme všechny odpovědi. Začíná tím, že jsme ochotni přestat utíkat. Že si dovolíme přiznat: „Ano, Bože, možná už tuším, kde je pravda… a bojím se jí. Ale chci ji přijmout.“ Ježíš dnes nestojí proti nám jako soudce, ale jako ten, kdo zve. Neptá se proto, aby nás zahanbil, ale aby nás probudil. Aby nás vyvedl z bezpečné vzdálenosti a přivedl blíž. Protože skutečné setkání s ním začíná ve chvíli, kdy místo „nevím“ řekneme: „Chci vědět. A chci podle toho žít.“

Myšlenky k dnešnímu evangeliu:

• „Jako tedy Pán nedělal nic bez Otce, tak ani vy nečiňte nic bez biskupa a presbyterů. A nesnažte se jednat tak, aby se vám něco zdálo rozumné a správné samo o sobě.“ (sv. Ignác z Antiochie)

• „Ježíšovo učení i jeho jednání lze pochopit jedině z jeho bezprostředního vztahu s Otcem.“ (papež Benedikt XVI.)

•  Jestliže Zákon a jeruzalémský chrám byly příležitosti, kdy se Ježíš dostal s izraelskými představiteli do sporu, pak skutečným „kamenem úrazu“ se pro ně stala jeho úloha při vykoupení z hříchů, které je výhradním Božím dílem. (Katechismus katolické církve, č. 587)