ZAMYŠLENÍ NA BÍLOU SOBOTU

Podcast:

Dnes neuvažujeme o žádném konkrétním evangeliu, protože prožíváme den bez liturgie. Spolu s Marií, jedinou, která po tragické smrti svého Syna zůstala pevná ve víře a naději, se však v tichu a modlitbě připravujeme na slavení svátku našeho vysvobození v Kristu, tedy naplnění evangelia.

Postupná časová shoda mezi událostmi smrti a zmrtvýchvstání našeho Pána a každoroční židovskou oslavou Pesachu, připomínkou vysvobození z egyptského otroctví, nám umožňuje pochopit pocit osvobození, který se šíří z Kristova kříže – nového velikonočního Beránka, jehož krev nás uchovává před smrtí.

Další, méně nápadná, avšak významově bohatá časová souvislost se týká týdenního židovského svátku „šabatu“. Ten se slaví od pátečního soumraku, kdy matky v rodinách zapalují světla v každém židovském domě, až do sobotního večera. Připomíná, že po díle stvoření, po tom, co Bůh stvořil svět z ničeho, sedmého dne odpočinul. Přál si, aby i člověk sedmý den odpočíval – jako poděkování za krásu Stvořitelova díla a jako znamení smlouvy lásky mezi Bohem a Izraelem. V židovské šabatové liturgii je Bůh vzýván jako ženich Izraele. Šabat je dnem, který každého zve, aby přijal Boží pokoj, jeho „šalom“.

Tak i po bolestném díle kříže, „místě, kde je člověk znovu utvářen“, jak říká svatá Kateřina Sienská, začíná Ježíš svůj odpočinek právě ve chvíli, kdy se rozsvěcují první šabatová světla: „Dokonáno jest“ (Jan 19,30).

Nyní je dílo nového stvoření dokončeno: člověk, dříve vězeň zapomnění hříchu, se stává v Kristu novým stvořením. Byla právě zpečetěna nová smlouva mezi Bohem a lidstvem, kterou už nikdo nemůže porušit. Od této chvíle může být každá nevěrnost omyta krví a vodou, které vytryskly z kříže.

List Židům říká: „Zůstává tedy sobotní odpočinutí pro Boží lid“ (Žid 4,9). Naše víra v Krista nám k němu otevírá přístup. On nám dává pravý odpočinek, hluboký pokoj – nejen na jeden den, ale pro celý život – aby byl naší plnou nadějí v nekonečné Boží milosrdenství, podle výzvy Žalmu 16: „I mé tělo spočine v bezpečí, neboť nedopustíš, aby má duše propadla podsvětí.“

S novým srdcem se tedy připravujme slavit s radostí svatbu Beránkovu a dovolme, aby nás láska Boží v Kristu zcela sjednotila.

Myšlenky k dnešnímu dni:

• „Jakou představu mohl mít člověk o Bohu dříve – snad jen představu modly, kterou si vytvořilo jeho vlastní srdce? Bůh byl nepochopitelný a nepřístupný, neviditelný a zcela nemyslitelný. Nyní však chtěl, abychom mu mohli porozumět. Jak to učinil? Tím, že ležel v jeslích, kázal na hoře, modlil se po celou noc a visel na kříži…“ (svatý Bernard)

• „Božská temnota tohoto dne, tohoto století, které se stále více stává jednou dlouhou Bílou sobotou, promlouvá k našemu svědomí. Skrývá v sobě také útěchu. Boží smrt v Ježíši Kristu je zároveň výrazem jeho radikální solidarity s námi. Nejtemnější tajemství víry je současně nejjasnějším znamením naděje bez konce.“ (papež Benedikt XVI.)

• Kristova smrt byla skutečnou smrtí, neboť ukončila jeho pozemskou lidskou existenci. Avšak díky spojení, které si jeho tělo zachovalo s osobou Syna, nedošlo k posmrtnému rozkladu jako u jiných, protože „božská moc uchránila Kristovo tělo od porušení“. O Kristu se může současně říci: „Byl vyrván ze země živých“ (Iz 53,8) i: „Mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby se tvůj svatý podlehl porušení“ (Sk 2,26-27). Ježíšovo vzkříšení „třetího dne“ (1 Kor 15,4; Lk 24,46) bylo toho důkazem, protože se předpokládalo, že rozklad začíná od čtvrtého dne. (KKC, par. 627)