Zamyslenia

ZAMYŠLENÍ NA ČTVRTEK 2. POSTNÍHO TÝDNE

Evangelium:

Slova svatého evangelia podle Lukáše

Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“ (Lk 16, 19-31)

Zamyšlení:

Dnes v evangeliu nasloucháme podobenství, které nám objasňuje
blížeji realitu posmrtného života člověka. Ježíš hovoří o božské odměně nebo
odplatě, kterou dostaneme podle zásluh skrze naše chování. Kontrast mezi
bohatými a chudými je vždy velmi silný. Luxus bohatých a jejich lhostejnost
kontrastuje s pro ně tak nepříjemnou přítomností chudého Lazara ležícího u
dveří, jeho žalostnou situací, trápením a osamoceností, i když mu, jak píše
evangelista, psi chodili lízat vředy. Všechno je popsáno do detailu, abychom
byli skrze hluboký realismus uvedeni přímo na scénu tohoto dějství. Mohli
bychom uvažovat, kdo a kde bych byl, kdybych byl jednou ze dvou hlavních postav
podobenství? Naše společnost nám neustále připomíná, že se máme starat o svůj
blahobyt, žít si dobře, v pohodlí a pohodě, bavit se, být bez starostí … Žít
sám pro sebe, aniž bychom si všímali druhých, nebo v tom nejlepším případě
minimum potřebné k udržení svědomí v pokoji, je však ale žalostně málo. Pojmy
jako solidarita a láska nikdy nezískaly nový rozměr, mají stále tentýž, a naší
povinností je je v životě dobře, kvalitně naplňovat sdílením sebe samých, svých
talentů hmotných i nehmotných s druhými. Nyní je doba příhodná k tomu, abychom
se obrátili a dobře využili čas, který je nám dán. Bůh, náš Otec, nás totiž v
jednom okamžiku našeho života zavolá k odpovědnosti. Je to jenom a pouze tento
náš současný, pozemský život, v němž můžeme zoufale zariskovat a prohrát ten
věčný. Ježíš o realitě pekla mluví zcela jasně a popisuje některé z jeho
charakteristik: strašně trpí smysly – „pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku
prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni,“ – a je
také neoddiskutovatelně připomenuto, že i zavržení, podobně jako život v nebi,
trvá celou věčnost – „je mezi námi a vámi veliká propast“.

Svatý Řehoř Veliký nám říká, že „všechny tyto věci jsou vyprávěny tak, aby se nikdo nemohl omluvit pro svou nevědomost“. Musíme se zbavit starého člověka v nás a být svobodní, abychom mohli milovat svého bližního. Musíme reagovat na utrpení chudých, nemocných nebo opuštěných. Bylo by dobré, kdybychom si toto podobenství často připomínali. Všichni budeme muset čelit okamžiku smrti. A měli bychom být vždy připraveni, protože jednoho dne budeme souzeni.