ZAMYŠLENÍ NA PAMÁTKU SV. ANTONÍNA, OPATA

Evangelium:

Ježíš znovu vyšel k moři. Všechen lid přicházel k němu a on je učil. Když šel dál, uviděl Alfeova syna Léviho, jak sedí v celnici. Řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když pak byl (Ježíš) u stolu v jeho domě, mnoho celníků a hříšníků zaujalo místo u stolu s ním a s jeho učedníky; bylo totiž mnoho těch, kdo ho následovali. Když učitelé Zákona z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, řekli jeho učedníkům: „Proč jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš to zaslechl a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mk 2, 13-17)

Podcast:

Zamyšlení:

Dnes slavíme památku svatého Antonína, opata, jednoho z nejoblíbenějších Otců církve. Narodil se v Egyptě a žil na přelomu 3. a 4. století. Patřil k prvním křesťanským mnichům a byl průkopníkem mezi poustevníky: poté, co rozdal svůj majetek chudým, se odebral na poušť, aby zde žil životem modlitby a pokání. „Pojď a následuj mne“ (Mt 19,21). Ano, jsme naplněni radostí, protože při rozjímání nad příkladným životem svatého Antonína vidíme, že církev od samého počátku velmi jasně rozpoznala „metodu“: modlitbu, modlitbu, modlitbu. Časy a okolnosti se mohou měnit, mohou se proměňovat i pastorační potřeby nebo dokonce probíhat doktrinální diskuse… ale to, co se nikdy nezmění, je cesta následování Ježíše: modlitba, modlitba, modlitba. Stále se modlíme k Ježíši Kristu! Boha poznáváme a k němu přicházíme skrze modlitbu!

Tato „metoda“ je společná nám všem. Mniši a poustevníci – jako právě svatý Antonín opat – nám dávají radikální svědectví, které má osvětlovat cestu ostatním. Nejde o přehnaný postoj, ale o radikální rozhodnutí; a radikální – pevná, silná, nedotknutelná – je každá skutečná láska.

„Prodej, co máš…“ Chceme-li kráčet cestou modlitby, je třeba jít nalehko. Pokud s sebou neseme příliš mnoho věcí, o nichž nemluvíme ani s Bohem, ani s lidmi, jdeme svou vlastní cestou. Učme se od Krista: Syn člověka, který neměl nic, neměl ani pohodlné místo při svém narození, ani kde hlavu složit během svého veřejného působení, a nakonec ani místo, kde by zemřel.

„Dej chudým.“ Svatý Antonín opat se neuchýlil na poušť, aby se „ukryl“ před lidmi nebo se před nimi „bránil“, ale aby se zasvětil Bohu a v Bohu se odevzdal lidem. Právě tam, kde žil, přicházeli mnozí, aby sdíleli jeho cestu nebo aby od něj přijali útěchu a vedení. Papež František říká: „Modlitba, která se líbí Bohu, je ta, která vychází z osobního setkání s ním a ústí v zasvěcený život ve službě druhým.“