POSELSTVÍ K 59. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ

POSELSTVÍ K 59. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ

8. května 2022, na čtvrtou neděli velikonoční, slavíme 59. světový den modliteb za povolání. Letos má téma „Povoláni k vytváření lidské rodiny“. Uveřejňujeme poselství, které Svatý otec František zasílá k této příležitosti biskupům, kněžím, zasvěceným mužům a ženám a věřícím na celém světě.

Drazí bratři a sestry!

V době, kdy stále vane ledový vítr války a útlaku a kdy jsme často svědky polarizace, zahájila církev synodální proces. Cítíme naléhavou potřebu jít společně a rozvíjet ducha naslouchání, účasti a sdílení. Společně se všemi muži a ženami dobré vůle chceme pomáhat vytvářet lidskou rodinu, léčit její rány a vést ji k lepší budoucnosti. V této perspektivě bych se při 59. Světovém dni modliteb za povolání s vámi rád zamyslel nad širokým významem pojmu „povolání“ v kontextu synodální církve, která naslouchá Bohu a světu.

Všichni jsme povoláni, abychom byli protagonisty misie

Synodalita, společná cesta, je základním povoláním církve a jen v tomto horizontu je možné objevit a ocenit různá povolání, charismata a služby. Víme, že církev existuje, aby evangelizovala, vycházela ze sebe a rozsévala v dějinách semeno evangelia. Toto poslání lze uskutečnit pouze tehdy, budou-li všechny oblasti pastorační činnosti spolupracovat, a co je ještě důležitější, budou-li zapojeni všichni Pánovi učedníci. „Na základě přijatého křtu se každý člen Božího lidu stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání (srov. Mt 28,19).  Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání své víry je aktivním subjektem evangelizace.“[1] Musíme se vyvarovat mentality, která odděluje kněze od laiků a považuje ty první za protagonisty a ty druhé za vykonavatele, a uskutečňovat křesťanské poslání jako jediný Boží lid, laici i pastýři společně. Celá církev je evangelizačním společenstvím.

Jsme povoláni, abychom byli strážci jedni druhých i ochránci stvoření

Slovo „povolání“ by nemělo být chápáno omezujícím způsobem, tedy jako pouhé označení těch, kdo následují Pána na cestě zvláštního zasvěcení. Všichni jsme povoláni, abychom se podíleli na Kristově poslání sjednotit rozptýlené lidstvo a smířit je s Bohem. Obecněji řečeno, každý člověk ještě předtím, než prožije setkání s Kristem a přijme křesťanskou víru, dostává skrze dar života své základní povolání. Každý z nás je stvořením, které Bůh chtěl a miloval a na které myslel jedinečným a zvláštním způsobem. Tato božská jiskra, jež přebývá v srdci každého muže a ženy, nás povolává, abychom ji během svého života rozvíjeli, a tak přispívali k růstu lidstva oživovaného láskou a vzájemným přijetím. Jsme povoláni k tomu, abychom byli strážci jedni druhých, posilovali pouta svornosti a sdílení a hojili rány stvoření, aby jeho krása nebyla zničena. Máme se tedy stát jednou rodinou v nádherném společném domově stvoření, v harmonické rozmanitosti jeho prvků. V tomto širokém smyslu nejsou „povoláni“ pouze jednotlivci, ale také národy, společenství a seskupení různého druhu.

Jsme povoláni, abychom zachytili Boží pohled

V rámci tohoto velkého společného povolání Bůh každému z nás adresuje zvláštní výzvu. Svou láskou se dotýká našeho života a směřuje ho ke konečnému cíli, k plnosti, jež překračuje i práh smrti. Takto Bůh chtěl pohlížet, a tak pohlíží na naše životy. Michelangelu Buonarrotimu se připisuje výrok: „Každý kamenný blok v sobě skrývá sochu a úkolem sochaře je objevit ji.“ Jestliže toto platí o pohledu umělce, tím spíše se se týká Boha: v dívce z Nazareta viděl Matku Boží; v rybáři Šimonovi, synu Jonášovu, viděl Petra, skálu, na níž vybuduje svou církev; v celníkovi Lévim viděl apoštola a evangelistu Matouše; v Šavlovi, krutém pronásledovateli křesťanů, viděl Pavla, apoštola národů. Boží láskyplný pohled nás vždy dosahuje, dotýká se nás, osvobozuje nás a proměňuje a činí z nás nové lidi.

To se odehrává v každém povolání: Boží pohled nás dosahuje a volá nás.

Povolání, stejně jako svatost, není výjimečnou zkušeností vyhrazenou jen několika málo osobám. Jako existuje „svatost těch, kteří žijí vedle nás“,[2] stejně tak je každému určeno povolání, protože Bůh se na každého dívá a povolává ho.

Jedno přísloví Dálného východu říká: „Když se moudrý člověk podívá na vejce, vidí orla; když se podívá na semeno, vidí velký strom; když se podívá na hříšníka, vidí svatého.“

Tak se Bůh na nás dívá: v každém z nás vidí potenciál, který si my sami někdy neuvědomujeme, a po celý náš život neúnavně pracuje na tom, abychom ho mohli dát do služeb společného dobra.

Povolání se tak rodí díky umění božského Sochaře, který nás svýma „rukama“ nechává vycházet ze sebe samých, abychom se stali mistrovským dílem, jímž jsme povoláni být. Zejména Boží slovo, které nás osvobozuje od egocentrismu, je schopno nás očistit, osvítit a přetvořit. Naslouchejme tedy Slovu, abychom se otevřeli povolání, které nám Bůh svěřuje! A učme se také naslouchat svým bratřím a sestrám ve víře, protože jejich rady a příklad nám mohou pomoci odhalit Boží iniciativu, která nám ukazuje vždy nové cesty, jimiž se máme ubírat.

Jsme povoláni, abychom odpovídali na Boží pohled

Boží láskyplný a tvořivý pohled nás zcela zvláštním způsobem dosáhl v Ježíšovi. Když evangelista Marek hovoří o bohatém mladíkovi, poznamenává: „Ježíš na něho pohlédl s láskou“ (10,21). Tento Ježíšův láskyplný pohled spočívá na každém z nás. Bratři a sestry, dovolme, aby se nás tento pohled dotkl, a dovolme, aby nás vyváděl ven ze sebe! A učme se také dívat se jeden na druhého tak, aby se lidé, s nimiž žijeme a které potkáváme – ať už je to kdokoli – cítili přijati a milováni a objevili, že existuje Někdo, kdo se na ně dívá s láskou a zve je, aby plně rozvíjeli veškerý svůj potenciál.

Když tento pohled přijmeme, náš život se změní. Vše se stává dialogem o povolání mezi námi a Pánem, ale také mezi námi a ostatními. Pokud tento dialog hluboce prožíváme, stále více nám pomáhá stávat se tím, kým jsme: při povolání ke služebnému kněžství být nástrojem Kristovy milosti a milosrdenství; při povolání k zasvěcenému životu být chválou Boha a proroctvím nového lidstva; při povolání k manželství být si vzájemným darem a dárci a učiteli života. Všeobecně při každém povolání a službě v církvi, které nás vyzývají dívat se na druhé a na svět Božíma očima, máme sloužit dobru a šířit lásku svými skutky i slovy.

V této souvislosti bych se rád zmínil o zkušenosti doktora José Gregoria Hernándeze Cisnerose. Když pracoval jako lékař ve venezuelském Caracasu, chtěl se stát františkánským terciářem. Později uvažoval o tom, že se stane mnichem a knězem, ale jeho zdraví mu to nedovolilo. Tehdy si uvědomil, že jeho posláním je právě lékařské povolání, ve kterém se nasazoval především ve prospěch chudých. Proto se bezvýhradně věnoval těm, které postihla celosvětová epidemie známá jako „španělská chřipka“. Zemřel poté, co ho srazilo auto, když vycházel z lékárny, kde obstarával léky pro jednu starší pacientku. Je příkladným svědkem toho, co to znamená zaslechnout Pánovo volání a plně ho přijmout. Před rokem byl blahořečen.

Jsme společně povoláni, abychom budovali bratrský svět

Jako křesťané jsme nejen povoláni jako jednotlivci, ale jsme také s-voláváni společně. Jsme jako kamínky mozaiky, které jsou krásné už každý sám, ale teprve dohromady vytvářejí obraz. Každý z nás září jako hvězda v Božím srdci a na nebeské klenbě, zároveň jsme však povoláni vytvářet souhvězdí, která usměrňují a osvětlují cestu lidstva, počínaje prostředím, v němž žijeme. V tom spočívá tajemství církve: v různorodém společenství je znamením a nástrojem toho, k čemu je povoláno celé lidstvo. Proto se církev musí stávat stále více synodální; musí být schopná jednotně kráčet v harmonické rozmanitosti, do níž se všichni mohou aktivně zapojit a k níž mají čím přispět.

Když tedy mluvíme o „povolání“, nejde jen o volbu té či oné formy života, o zasvěcení svého života určité službě nebo o následování určitého charismatu v některé řeholní rodině, hnutí nebo církevním společenství. Jde o uskutečnění Božího snu, velkého záměru bratrství, který měl Ježíš v srdci, když se modlil k Otci: „Aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Každé povolání v církvi a v širším smyslu i ve společnosti přispívá ke společnému cíli: dosáhnout toho, aby mezi muži a ženami zaznívala harmonie mnoha různých darů, jakou může přinést pouze Duch Svatý. Kněží, zasvěcené osoby i věřící laici, pojďme a pracujme společně, abychom vydávali svědectví o pravdě, že velká lidská rodina sjednocená v lásce není jen utopie, ale plán, pro který nás Bůh stvořil.

Modleme se, bratři a sestry, aby Boží lid uprostřed dramatických dějinných událostí stále více odpovídal na toto volání. Prosme Ducha Svatého o světlo, aby každý z nás nacházel své místo a v tomto velkém plánu vydával ze sebe to nejlepší!

Dáno v Římě u Sv. Jana v Laterán dne 8. května 2022, o 4. neděli velikonoční
                                                                                                                                            FRANTIŠEK



[1] František, apoštol. exhortace Evangelii gaudium, č. 120, Praha, Paulínky 2014.
[2] Srov. František, apošt. exhortace Gaudete et exsultate, č. 6–9, Praha, Paulínky 2018.

Zdroj: https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/220507poselstvi-k-svetovemu-dni-modliteb-za-povolani





Prihláste sa na automatický odber noviniek. Vždy, keď vyjde nová aktualita, upozorníme vás na ňu emailom. (Na automatický odber "Zamyslení na každy deň" je potrebné sa prihlasiť samostatne cez formulár na podstránke Zamyslení.)

Copyright © 2017 Spoločnosť Božieho Slova.
Všetky práva vyhradené.
Prihlásenie