Zamyslenia

ZAMYŠLENÍ NA ČTVRTEK V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

Slova svatého evangelia podle Lukáše

Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a (jen) se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky. Hle – já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (Lk 24, 35-48)

Zamyšlení:

Vzkříšený Kristus se dnes znovu setkává se svými učedníky a touží jim předat pokoj. Dávat tak šanci tomu, aby zmizely obavy a strachy, které se učedníkům nashromáždily během posledních dní v jejich nejistotě a osamělosti. Kristus není žádný duch, je to skutečný člověk, muž, ale někdy se stává, že vlivem strachu se deformuje naše vnímání reality. Někdy za tuto deformaci může i nedostatek víry a duchovního života. Představy vzniklé ze strachu se pak mění v realitu a sám Kristus z našeho života postupně mizí. Přítomnost Ježíše Krista v našem křesťanském životě ale přece rozjasňuje naši existenci, zvláště tehdy, kdy pro události, které prostupují náš život, nemáme žádné lidské vysvětlení. Svatý Řehoř Naziánský nám říká: „Měli bychom se stydět, pokud se vzdáváme příležitosti popřát pokoj lidem a jejich příbytkům, když je potkáme a vejdeme k nim. Je to pozdrav, který nám zanechal Pán, když se chystal opustit tento svět. Pokoj vychází od Boha, je to pak vzkříšení Krista, které dává smysl všem našim neštěstím a utrpením a které nám pomáhá obnovit vnitřní klid v temnotě našeho života. Všechna ostatní světla, která můžeme najít v našem životě, mají smysl pouze jsou-li vycházející z tohoto velkého Světla Božího. V evangeliu čteme: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech. Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.“ Pán chce, abychom také my pochopili význam Písma svatého pro náš život. Chce, aby se naše ubohé srdce stalo planoucím srdcem, jako je to Jeho. Jinými slovy: křesťanským úkolem je vnímat tento příběh spásy člověka tak, jak to Pán od nás žádá.

Podcast: