ZAMYŠLENÍ NA PONDĚLÍ 8. TÝDNE V MEZIDOBÍ

Evanjelium:

Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký (člověk), poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: `Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!'“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: „Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno!“ Mk 10,17-27

Podcast:

Zamýšlení:

Nikdo nemůže pochybovat o dobrých úmyslech onoho člověka, který poklekl před Ježíšem Kristem, aby ho požádal: „Dobrý Mistře, co mám dělat, abych měl věčný život?“. (Mk 10,17). Svatý Marek nám říká, že je zřejmé, že v srdci toho muže byla potřeba něčeho jiného, neboť musíme předpokládat, že – jako dobrý izraelita – věděl docela dobře, co říká Zákon, ale v hloubi duše cítil neklid, potřeboval se posunout dál, a proto se Ježíše ptal. V našem křesťanském životě se musíme naučit ovládnout tento sklon považovat svou víru jen za pouhou záležitost naplnění. Naše víra je mnohem víc než to. Je to upřímné přilnutí k něčímu srdci, k někomu, kdo je Bůh. Když na něco upneme své srdce, vkládáme do toho i svůj život a v případě naší víry pak překonáváme pohodlí v přizpůsobování se světu, které jako by se týkalo tolika věřících. Ten, kdo skutečně miluje, se nikdy nespokojí s tím, že dá pouze něco. Ten, kdo miluje, usiluje o blízký a osobní vztah; využívá i těch nejmenších detailů a umí ve všem objevit příležitost k růstu ve své lásce. Kdo miluje, odevzdává sám sebe.

Ježíšova odpověď tomuto muži je vlastně otevřenými dveřmi k jeho úplnému vydání se lásce: „Jdi, prodej, co máš, a dej peníze chudým, a budeš mít bohatství v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mk 10,21). Nejedná se o to, aby člověk kvůli Němu všechno opustil; ve skutečnosti jde o to, aby se odevzdal do Ježíšových rukou, a to je opuštění sebe sama, a to je skutečný projev lásky. Bylo by skvělé, kdyby náš vztah k Bohu měl takovou velikost. Modlit se, sloužit, pracovat, vynikat, obětovat se… to všechno jsou formy odevzdání se, a tudíž formy lásky. Kéž v nás Pán najde nejen upřímné srdce, ale také velkorysé srdce otevřené požadavkům lásky. Protože – jak řekl Jan Pavel II – „láska, která přichází od Boha, láska něžná a manželská, klade hluboké a radikální požadavky“.

Modlitba Společnosti Božího Slova:

Čtvrthodinová modlitba

Bože, věčná Pravdo, věříme v tebe.
Bože, naše sílo a spáso, doufáme v tebe.
Bože, nekonečná dobroto, milujeme tě celým srdcem.
Poslal jsi své Slovo jako Spasitele světa, učiň, abychom v něm byli všichni jedno.
Vylij na nás Ducha svého Syna, abychom oslavovali tvé jméno.

Vzývání patronů Společnosti Božího Slova

Vtělené Boží Slovo, oživuj nás svým Duchem.
Nejčistší Matko Boží, přiveď všechny k svému Synu.
Svatý Michaeli, Gabrieli a Rafaeli, pomáhejte šířit Boží království na zemi.
Svatý Josefe, Jáchyme a Anno, vyprošujte nám služebníky evangelia.
Svatý Petře a Pavle, Jene a Ondřeji, pomáhejte hlasatelům víry.
Svatý Řehoři, Augustine a Vincenci, přimlouvejte se za všechny stavy církve.
Svatý Arnolde a Josefe, blahoslavená Marie a Josefo, blahoslavení polští mučedníci Společnosti Božího Slova, pomáhejte nám v apoštolské práci.
Před světlem Slova a Duchem milosti, ať ustoupí temnota hříchu a noc nevěry a ať žije Srdce Ježíšovo v srdcích všech lidí. Amen.