Zamyslenia

ZAMÝŠLENÍ NA POPELEČNÍ STŘEDU

Evangelium:

Čtení ze svatého evangelia podle Matouše

Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé velebili. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledným, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. (Mt 6,1-6.16-18)

Zamýšlení:

Text, kteří jsme si právě přečetli nebo jsme ho slyšeli, je součástí tzv. Horského kázání v Matoušově evangeliu, kde jsou shrnuty zásady jednání člověka jako učedníka Ježíšova. Je dobré si uvědomit na začátku postní doby, co Ježíš rozumí skutečným postem, skutečnou obnovou vztahu k Bohu. Základem je poctivost a upřímnost v tom, co člověk dělá, a to jak ve vztahu k Bohu, tak ve vztahu k lidem. Když člověk dává, měl by dávat s radostí a ve snaze skutečně pomoci druhému v nouzi (a je jedno, co člověk dává k dispozici; nemusí to být jen hmotné dary). Ono „ať neví levice, co dělá pravice“ neznamená, že člověk nesmí vůbec mluvit o tom, co dělá, co poskytuje, ale nesmí to stavět na odiv, nesmí to dělat pro obdiv a uznání druhých, nýbrž právě proto, že je to zapotřebí. Musí být radostným dárcem, který se těší z možnosti pomoci. Není tak důležité, zda jde o pomoc anonymní nebo adresnou, ale o vnitřní postoj. Cílem jednání musí být ten druhý, nikoliv dárcova pověst. Zrovna tak modlitba a půst mají vést k vnitřní obnově člověka, k intimnímu společenství s Bohem, nikoliv k usilování o uznání veřejnosti a o nálepku svatého člověka. Po pravdě řečeno se člověk musí vyvarovat i falešné pokory, kdy sice navenek se staví pokorně a o všech svých dobrých skutcích vytrvale mlčí, ale v nitru se považuje i díky svému mlčení za dokonalého křesťana, za vzor ctnosti.