ZAMYŠLENÍ NA SVÁTEK SV. JANA, APOŠTOLA A EVANGELISTY

Evangelium:

Prvního dne v týdnu běžela Marie Magdalská k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově tváři, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. (Jn 20, 2-8)

Podcast:

Zamyšlení:

Svatý Jan byl Kristem nadšený od samého začátku. Někdy máme dojem, že jeho vztah k Pánu byl okamžitý, přirozený, téměř samozřejmý. Kristus si jeho srdce získal hned při prvním setkání. A Jan, který byl v té době ještě velmi mladý, v sobě objevil něco, co v něm Bůh sám probudil – hlubokou touhu být s Kristem, poznávat ho a milovat.

Ve svém evangeliu Jan píše o Ježíši jinak než ostatní. Zaznamenává mnoho věcí osobním způsobem, jakoby nám dovoloval nahlédnout do Ježíšova srdce. Jan je tím, kdo leží na Ježíšově hrudi při poslední večeři, kdo stojí pod křížem, a komu Pán svěřuje svou Matku. Je to svědek, kterého Kristus pustil až do hlubin svého tajemství. A Janova víra, jeho čisté srdce, mu dává důvod doufat i tehdy, když všechno vypadá ztracené. Proto běží k prázdnému hrobu – dychtivě, s vírou, že i ve smrti může být přítomen život.

A možná se právě zde můžeme ptát: Dychtím i já být s Kristem? V tomto vánočním čase, kdy si připomínáme Boží příchod mezi nás, je naše srdce přirozeně přitahováno k Němu. Bůh se stává blízkým, lidským, hmatatelným. Využívám tuto milost? Nacházím si chvíle, kdy s Kristem opravdu mluvím, kdy naslouchám, kdy se nechávám Jeho přítomností proměnit?

Jan běží – rychle, bez váhání. Ví, kam má jít. Nic jiného není tak důležité. Nenechá se ničím zastavit. To je rys svatých: umějí žít „rychle“ – ne ve spěchu, ale v intenzitě. Každý okamžik žijí naplno pro Krista a pro duše. I když je únava, i když se zdá, že modlitba nepřináší citové potěšení, svatý ví, že čas s Bohem je to nejdůležitější, co má. Také v lásce žije naplno. Milovat se pro něj nikdy nestává rutinou. Láska ho neunavuje, ale proměňuje. A já?